Alexander von SUCHTEN

Mezi Koperníkem a Newtonem

David Lipovský

Alchymista, lékař a básník Alexander von Suchten se narodil v Gdańsku roku 1520 rodičům Georgu von Suchtenovi a Eufémii Schulzové. Po otci pocházel z patricijské rodiny původem z Porýní. O jeho mládí je známo pouze tolik, že po roce 1535 navštěvoval gymnázium v Elblągu. Koncem roku 1538 získává místo kanovníka při dómu ve Fromborku, k němuž mu dopomohl jeho strýc z matčiny strany Alexandr Scultetus, kancléř varmijské kapituly, kolega a přítel Mikuláše Koperníka.

19. ledna 1541 se Suchten zapsal na studium lékařství a filosofie na univerzitě v Lovani. Když byla o čtyři roky později vznesena proti jeho strýci obžaloba z kacířství, musel se před soudem zpovídat z hereze i on sám, a následkem procesu, k němuž byl předvolán do Říma, ztratil nejenom pozici kanovníka, ale i vlastní statek. Po návratu se zdržoval na dvoře Albrechta Pruského v Královci, kde navázal přátelství s představiteli místní univerzitní obce Georgiem Sabiniem a Felixem Königem.

Roku 1549 nastoupil do služeb falckraběte Ottheinricha, pobývajícího dočasně ve vyhnanství ve Weinheimu. Zde dostal mimo jiné na starost péči o fond takzvaných uměleckých knih" (kunstbücher), jejž tvořila rozsáhlá sbírka alchymistických spisů. Na dvoře tohoto velmože, majitele proslulé Bibliotheca Palatina, muže, který sám byl velkým příznivcem alchymie, potkal francouzského lékaře Guillauma Rascalona (1525-1591). Nejspíše právě tyto okolnosti určily jeho další směřování. Suchten, sám vystudovaný galénista, na základě řady nesrovnalostí, jež v této lékařské nauce zjišťuje, přehodnocuje svůj vztah ke galénismu, přiklání se k učení Paracelsa a společně s Rascalonem začíná provozovat iatrochemickou laboratorní praxi. Po pěti letech naplněných bádáním odešel zpátky do Polska, kde se na přímluvu vévody Albrechta Pruského pokoušel získat místo hlavního lékaře u polského krále Zikmunda II. Augusta. S největší pravděpodobností získal tuto funkci roku 1554. Toto období však pro něj bylo poznamenáno bezvýsledností snah o navrácení konfiskovaného majetku a neutuchajícími rozepřemi s ostatními lékaři. Nakonec se rozhodl odcestovat do Itálie a dokončit tam studium medicíny.

Nejpozději roku 1561 píše své Propositiones, v nichž hájí magii založenou na teologii, lékařství a astrologii. Tento text mu ze strany oponentů vynesl podezření z ariánské hereze. Teologické myšlenky z Propositiones Suchten dále rozvíjí v knize De tribus facultatibus,² již badatel Carlos Gilly považuje za zásadní pro celé rodící se paracelsiánské hnutí. Do téže kategorie náleží i jeho posmrtně vydaný komentář k Weigelově Dialogu o křesťanství Ad dialogum de morte. Nutno ovšem dodat, že i tyto Suchtenovy texty se nezřídka odvolávají na alchymii.

Po obdržení doktorátu (pravděpodobně ve Ferraře), v březnu 1563, se Suchten vrátil do Polska. Pobýval ještě nějaký čas v Královci, kde se marně znovu ucházel o místo lékaře u královského dvora. Roku 1567 vychází péčí Balthasara Flötera v úvodu ke konvolutu Paracelsových textů jeho báseň později známá pod názvem De vera medicina. Někdy na přelomu padesátých a šedesátých let 16. století se na určitou dobu usadil ve Štrasburku. Navazuje spolupráci s tamějším předním paracelsiánským lékařem Michalem Toxitem, kterého nejspíše znal již ze svého pobytu na dvoře falckraběte Ottheinricha, a pověřuje jej vydáním svého prvního spisu zabývajícího se antimonem. Kniha vyšla v roce 1570, tedy přibližně ve stejné době, kdy potkává zámožného Švýcarského obchodníka Bartholomea Schobingera, s nímž projednává své alchymické plány. Dokladem této komunikace je v Leidenské knihovně dochovaný Schobingerův dopis, v němž odmítá Suchtenovu nabídku na provedení experimentu, při němž měly být obecné kovy proměněny v kovy ušlechtilé. Poslední roky života strávil varmijský alchymista jako zemský lékař v hornorakouském Linci, kde také začátkem listopadu 1575 zemřel.

Druhý spis o antimonu, Clavis alchemia, který je ve skutečnosti Suchtenovým dopisem adresovaným pozdějšímu členu rudolfinského dvora Johannu Baptistovi von Seebach (1546-1613), vyšel až po jeho smrti. Joachim Telle shledává tuto knihu nejspíše totožnou s avizovaným, leč nikdy neuveřejněným spisem De administratione. Vedle traktátů o antimonu a kromě několika, převážně alchymistických básní, byl Suchten rovněž autorem již zmíněného teosofického spisu De tribus facultatibus. Četnost pozdějších, mnohdy obsáhle komentovaných vydání spolu s tituly, jež byly dle mínění současné textové kritiky dodatečně sepsány pod Suchtenovým jménem, dokládají, že knihy tohoto autora se mezi alchymisty těšily svého času poměrně značnému zájmu. K jeho vydavatelům patřili kromě Toxita například také objevitel spisů Basila Valentina Johanes Thölden či Benedictus Figulus, význačného zastánce nalezl rovněž v Naxagorasovi. Suchtenův vliv se nicméně neomezoval pouze na německé čtenáře. Pět let po uveřejnění první knihy je Suchtenovo dílo přeloženo do latiny, nedlouho na to do češtiny a v průběhu 17. století také do francouzštiny a angličtiny. Necelých dvacet let před tím, než spis vyšel tiskem v Anglii, jej ve svých laboratorních záznamech již hojně komentoval George Starkey. Představu o tom, jakou roli pro něj Suchtenovy texty sehrály, si lze udělat ze slov historika vědy Williama R. Newmana v knize Gehennical Fire:

Třebaže Philalethova publikovaná díla jsou přeplněna alchymistickými autoritami jako Ripley, Flamel, Artefius a další, zřetel k osobní korespondenci a laboratornim denikům George Starkeyho mě přivedl k závěru, že mnohé z těchto citací slouží jako kouřová clona. Je nezbytně důležité rozlišovat ty autory, kteří Starkeymu poskytli vhodné parafráze a alegorie ke skládání rébusů, od těch, kteří mu skutečně sloužili jako zdroje jeho teorie a praxe. Ve druhé z těchto kategorií ční po všech stránkách nad ostatními tři autoři: jsou to Alexander von Suchten, J. B. Van Helmont a Bernard z Trevisu. Na nepatrně nižší pozici lze nalézt Sendivoje, kterého Starkey čte očima svého favorita Van Helmonta. Philalethův čtenář bude tímto krátkým seznamem překvapen, neboť jsem vynechal tak významná jména jako jsou d'Espagnet, Flamel, Artefius a dokonce Ripley, kteří byli všichni vřele doporučováni ve Vzkříšeném Ripleyovi. Avšak tyto spisovatele používal Starkey především jako zdroj metafor a prostředek k vybudování vlastní autority. Zatímco od nich přejaté pasáže stavěl Philaletha s jistou okázalostí na odiv, své skutečné prameny se snažil pečlivě tajit.

Starkeyho vliv na některé z účastníků Hartlibova kroužku stejně jako na některé členy Královské společnosti, zejména na Boylea a Newtona, je dostatečně znám, o roli, již tehdy sehrál, není sporu. Jestliže podnět k vědecké revoluci zavdala převratná kniha De revolutionibus Mikuláše Koperníka, pak ani vklad, který do ní vnesl někdejší Koperníkův kolega z fromborského domu, není zanedbatelný. A tak zatímco prostřednictvím J. Keplera Newton navazoval na koperníkovský model v rovině teoretické, Suchtenovo dílo převzaté Starkeym se mu v jistém smyslu stalo klíčovým na poli experimentální praxe. V tomto světle lze o varmijském alchymistovi říci, že svým dílem v tom nejlepším smyslu posloužil jednomu z obrů, na jehož ramenou se právě začínala roztáčet sféra moderní vědy.

1 Podle zjištění Jose Rodrigueze Guerrera je jisté, že Rascalon, který je nejspíše totožný se Suchtenovým společníkem zmiňovaným ve Druhém traktátu o antimonu, zajišťoval mezi léty 1571 a 1572 opisy některých alchymistických manuskriptů z knihovny falckrabête Ortheinricha pro vydavatele Pietra Perna, mezi jinými například Turbu Philosophorum. Tento basilejský tiskař svou nakladatelskou činnosti představoval důležitý spojovací článek mezi renesančním humanismem a protestantskou reformací. Roku 1575 vydal Forbergův latinský překlad Suchtenova Prvního traktátu o tajemství antimonu.

2 Na její odkaz se zdá principiálně navazovat anglický theosof a alchymista Thomas Vaughan (1620-1666).

3 Valentin Weigel Dialogus de Christianismo, Joachim Krusicken, Halle in Sachsen, 1614.

4 V této knize, Medici libelli, vydané v Kolíně u dědiců Arnolda Birckmanna, je autor pod básní uvedený pouze inicialami A.

5 Schobingerův dopis Suchtenovi je uložen v Leidenské univerzitní knihovně pod signaturou Cod. Voss. Chem. F. 2, list 2r-v.

6 Johann Baptista von Seebach byl synem lublaňského biskupa Petera von Seebach, nepocházel tedy ze starého durynského rodu shodného jména. Roku 1593 mu Ferdinand II. Tyrolský polep- šil erb a o sedm let později jej spolu s jeho bratranci Rudolf II. povýšil do stavu svobodných pánů. Mezi léty 1595 a 1612 byl jedním z dvořanů tohoto panovníka. Je tedy velmi pravděpodob- né, že rukopisu Clavis alchimiæa se ke svým vydavatelům dostal právě z Prahy. Seebachův pobyt na zdejším císařském dvoře je předmětem bádání Rafała Prinkeho.

7 Vyšlo v antologii Benedicta Figula Pandora magnalium naturali- um aurea et benedicta, nákladem Lazara Zetznera ve Štrasburku roku 1608.

8 Do češtiny traktát přeložil Bavor ml. Rodovský z Hustířan. Ruko- pis se nachází v Univerzitní knihovně v Leidenu pod signaturou Cod. Voss. chem. F. 3, 16. století.

9 Newman, William R. Gehennical Fire, the lives of George Starkey, an American alchemist in the scientific revolution. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1994, s.