Chtěli bychom, alespoň částečně, odhalit rozmanité role alchymistek v historii Alchymie.

Tradice ženské alchymie vychází z názoru, že ženské tělo je stejně jako Země podobou živé bohyně a je obdařeno plodivou energií, která živí veškerý život. Tato plodivá energie se koncentruje a odráží v ženské menstruaci. Díky této energii se ženy mohou meditací a úsilím o sebe sama kultivovat jako nesmrtelné. Na této úrovni mají bohyně a ženy stejnou sílu. Proto každá žena disponuje touto vnitřní silou; vskutku, každá žena je bohyní.

Uctívání bohyně je rozšířeným náboženským jevem, kdy bohyně ovládá tajemství znovuzrození a její energie dokáže přivést k životu rostliny a zvířata. Víra v bohyni se vyznačuje jejími vlastnostmi smrti a vzkříšení. Ať už se jedná o uctívání západní nebo východní bohyně, jeho jádrem je kult života: touha po delším a lepším životě ve světě, včetně překonání smrti.

Žena alchymistka na sebe brala různé podoby: je lékařkou a destilátorkou, náboženskou meditátorkou, básnířkou, přítelkyní, mecenáškou, transformující se vdovou-básnířkou a duchovní vizionářkou.Medicína a teologie byly pro mnoho gramotných raně novověkých žen přijatelným zájmem a vzájemné propojení medicíny a duchovna v alchymii usnadňovalo zapojení žen do tohoto oboru.

Nejznámější alchymistkou je samozřejmě Marie Židovka, latinsky Maria Hebraea, také známá jako Marie prorokyně (latinsky: Maria Prophetissa), a to z děl Zosima z Panopole (cca 300) a dalších autorů řecké alchymistické tradice. Na základě Zosimových komentářů žila mezi prvním a třetím stoletím našeho letopočtu v Alexandrii. French, Taylor a Lippmann ji uvádějí jako jednu z prvních alchymistických spisovatelek, její práce datují nejpozději do prvního století. Sepsala dílo Praxe alchymického umění.

Další, z historického hlediska je Kleopatra Alchymistka (řecky: Κλεοπάτρα; asi 3. století n. l.) byla řecká alchymistka, spisovatelka a filozofka. Experimentovala s praktickou alchymií, ale je také považována za jednu ze čtyř alchymistek, které dokázaly vyrobit kámen mudrců. Někteří autoři ji považují za vynálezkyni alembiku a destilačního přístroje. Kleopatra je pseudonym neznámého autora nebo skupiny autorů. Není to tatáž osoba jako Kleopatra VII. Přesto je v některých pozdějších dílech označována jako Kleopatra, královna egyptská. Jeden z příkladů lze nalézt v díle Basilica Philosophica od Johanna Daniela Mylia (1618), kde je její pečeť zobrazena vedle hesla: "Božské je lidem skryto podle moudrosti Páně." Je také zaměňována s Kleopatrou Lékařkou. Obě údajně žily ve stejné době a jejich styl psaní je prý podobný, obě mají velkolepou obrazotvornost, Kleopatra je používána jako postava v rámci dialogů samotných alchymistických textů. Kleopatra byla základní postavou alchymie, současnicí nebo dokonce předchůdkyní Zosima z Panopole. Michael Maier, autor knihy Atalanta Fugiens (1618), ji jmenuje jako jednu ze čtyř žen, které uměly vyrobit kámen mudrců, spolu s Marií Židovkou, Mederou a Tafnutií. Kleopatra je s velkou úctou zmiňována v arabské encyklopedii Kitáb al-Fihrist z roku 988. Kleopatra je v této encyklopedii uvedena jako jedna ze čtyř žen, které uměly vyrobit kámen mudrců. Někdy se jí připisuje vynález alembiku, Kleopatra se také snažila o kvantifikaci alchymie a jejích pokusů, pracovala s váhami a mírami.Dochovaly se tři alchymistické texty související s Kleopatrou. Existuje text nazvaný Dialog Kleopatry a filosofů. Jack Lindsay tento diskurz označuje za "nejnápaditější a nejhlubší dokument, který po sobě alchymistka zanechala".

Její díla:

Ἐκ τῶν Κλεοπάτρας περὶ μέτρων καὶ σταθμῶν. ("O mírách a váhách")
Χρυσοποιία Κλεοπάτρας ("Výroba Zlata Kleopatry")
Διάλογος φιλοσόφων καὶ Κλεοπάτρας ("Dialog filozofů a Kleopatry")
Kleopatřino užití obraznosti odráží početí a zrození, obnovu a proměnu života. Filosofa alchymistu, který rozjímá o svém díle, přirovnává k milující matce, která myslí na své dítě a krmí ho.

Její nejznámější vyobrazení:

Jedno je Had, který má svůj jed podle dvou složení, a Jedno je Vše a skrze něj je Vše, a nemáš-li Vše, Vše je Nic.

V našich končinách je známá Barbora Celjská (slovinsky Barbara Celjska, maďarsky Cillei Borbála; 1390–95?, Celje – 11. července 1451, Mělník) byla druhá manželka Zikmunda Lucemburského, a takto římská císařovna a uherská a česká královna. Skrze jejich dceru Alžbětu její krev dodnes koluje v žilách většiny evropských šlechtických dynastií

Poslední léta svého života se Barbora zabývala astrologií a alchymií. Známý český alchymista Jan z Lázu ji navštívil, aby si ověřil pověsti, které o ní kolovaly. To, co viděl, byly pokusy a triky na vysoké úrovni tehdejší alchymie.

Jako příklad pro pochopení roli žen v alchymii, uvedeme Grace Mildmayovou (asi 1552-1620). Ženy jako Mildmayová praktikovaly lékařskou a duchovní alchymii ve svých domácnostech a místních oblastech. Pokud chceme získat přesnější a inkluzivnější porozumění renesanční vědecké, lékařské a duchovní kultuře, musíme do této historie znovu začlenit identitu a praktiky alchymistek.

Patřily mezi ně elitní šlechtičny, např. již zmíněná lady Grace Mildmayová (asi 1552-1620), dcera dvorního hudebníka Aemilie Lanyerová (1569-1645), republikánka Lucy Hutchinsonová (1620-1681) a protestantská disidentská náboženská vůdkyně Jane Leadová (1624-1704).

Grace, lady Mildmayová (rozená Sharingtonová nebo Sheringtonová; asi 1552-1620) byla anglická šlechtična, deníkářka a lékařka. Její autobiografie je jednou z prvních existujících autobiografií anglické ženy. Pocházela z Wiltshire, v roce 1567 se provdala za sira Anthonyho Mildmaye a přestěhovala se do Apethorpe Palace, sídla jeho otce v Northamptonshire. Věnovala se lékařské praxi pro svou rodinu i ostatní, měla rozsáhlé znalosti lékařské teorie a velký repertoár léků. Její spisy zahrnovaly paměti, lékařské spisy a zbožné meditace.
Rukopisné dokumenty například dokumentují Mildmayové lékařské a chemické praktiky. Přestože Grace Mildmayová byla elitní ženou, dochované texty naznačují, že se věnovala medicíně a chemii v mezitřídním prostředí. V jednom z dochovaných dopisů adresovaných Mildmayové hospodyni Bess například Mildmayová Bess instruuje, jak připravit léčivý balzám.

Její lékařská praxe přesahovala rámec nejbližší rodiny a její znalosti o nemocech a léčení byly rozsáhlé. Její znalosti vycházely z galenických teorií a byly také inspirovány křesťanským učením. vymýšlela velké množství léků, které získávala nejen z rostlin, ale také z chemických látek a minerálů. Běžné léky vyráběla v dávkách po deseti galonech. Jeden balzám údajně obsahoval 159 různých semen, kořenů, koření a gum, dále 13 liber cukru a ořechů a přes 8 galonů oleje, vína a octa.

V historii jsou záznamy o Rebecce, manželky Thomase Vaughna, dále o Lady Anne Conway která by mohla být považována za duchovní alchymistku.
Existuje traktát připisovaný Kleopatře - zajímavé je, že byl připsán ženě.Existuje "paní oglevy" popisovaná jako "vzácná chymická genetlewoman" a lady Judith Barringtonová" zmíněná ve Stephenu Clucasovi *Korespondence gentlemana sedmnáctého století: Sir Cheney Culpepper.John Aubrey píše, že Marie hraběnka z Pemboke "byla velkou chymistkou a každoročně věnovala tomuto studiu velké množství času".Matka Lucy Hutchinsonové, která byla manželkou superintendanta londýnského Toweru, se dost možná učila alchymii od sira Waltera Raliegha.
"Sir Water Raleigh a pan Ruthin byli vězněni v Toweru a propadli chemii, proto jim dovolila, aby na její náklady prováděli své pokusy s Rare, částečně proto, aby ubohé vězně potěšila a rozptýlila, částečně proto, aby získala poznatky z jejich pokusů a léky, které by pomohly těm chudákům, kteří nemohli vyhledat lékaře. Těmito způsoby získala mnoho dovedností."A Tomazine Scarlet byla v roce 1588 uvězněna a pokutována kolegiem lékařů za užívání stibia, což pravděpodobně znamená, že byla paracelského zaměření, ačkoli tvrdila, že je negramotná, takže o tom musíme pochybovat.Dalším pochybným připsáním musí být manželka Richarda Mathewa - toho Mathewa, který se dostal do pamfletové války s Georgem Starkeym o "mathewovu pilulku".

Dále jedna z nejznámějších, Perenelle, Flamelova žena - dobrá, solidní žena s jistým smyslem pro humor. Myslím, že dvojice Nicolas/Pernelle nabyla mezi alchymisty jakéhosi symbolického významu v tom smyslu, že představuje spojení dvou přirozeností, které je v Díle nezbytné.

Říká se, že Pierre Curie byl moderní alchymista, který se věnoval Velkému dílu, a jako "prvotní materii" si vybral smolinec. Pracoval na tom s Marií. Po jeho nešťastné smrti, která byla částečně způsobena postupnou otravou zářením, přišli "nějací lidé" za Marií s návrhem. Vzhledem k počátkům jakéhosi feminismu v Evropě bylo nutné mít národního hrdinu, který by byl ženou. "Vyčistěte své dílo, zbavte se pozůstatků hermetismu a alchymie, vydejte ho jako čistou fyziku...". No, na každém šprochu…

Některé další, které by mohly být zahrnuty, jsou:

Theosebeia a Zosimos

paní Atwoodová a její otec

Jane Leade a John Pordage

Je to přitažené za vlasy, ale co třeba paní Marchová a Elias Ashmole?

Velice známá byla Dorothea Juliana Wallichová též: Dorothea Wallichová nebo D. J. W., rozená Fischerová (* 1657 ve Výmaru; † 1725 v Arnstadtu) byla to durynská alchymistka a je tak jednou z mála známých alchymistek. Byla dcerou hlavního výběrčího daní Heinricha Fischera (1611-1665) a Anny Cathariny, dcery protestantského teologa Davida Lipacha.

Napsala tři alchymistické knihy, které vyšly v letech 1705 a 1706. Tyto knihy byly výsledkem její práce s rudou obsahující kobalt a zaměřily se na výrobu kamene mudrců, který měl přeměnit kovy jako olovo a cín na stříbro a zlato. Wallichová také zaznamenala některé chymické experimenty se sloučeninami kobaltu. Objevením termochromních reakcí určitých sloučenin kobaltu přispěla k ranému pochopení vlastností a chování prvku kobaltu.

Názvy jejích knih:

• Schlüssel zu dem Cabinet der geheimen Schatz-Cammer der Natur
• Das mineralische Gluten, doppelter Schlangen-Stab, Mercurius Philosophorum[i] (viz příloha)
• Der Philosophische Perl-Baum: das Gewächse der drey Prinzipien

Další známou alchymistkou je Leona Constantia. Adeptka z 18. století. Je autorkou Slunečnice mudrců, která podle informací v této knize poprvé vyšla v roce 1704.
Někdy byla ztotožňována s mystičkou Jane Leadeovou (1623–1704), například Johnem Fergusonem, který také poznamenává, že její četná další díla se nezabývají chemií nebo alchymií. Podle Johanna Friedricha Gmelina pochází z Clermontu a také podle Johanna Friedricha Henkela. (poté baronka z Clermontu). Její pojednání je otištěno v Hermetic ABC (Berlín 1794, svazek 1, str. 172) (kde je ztotožňována s Jane Leade).

Alchymistky a paracelsiánský kontext ve Francii a Anglii v letech 1560-1616

Medicína a teologie byly přijatelnými záležitostmi raně novověkých šlechticů a šlechtičen a také oblastmi, v nichž se rozvíjela paracelsiánská alchymie. Není proto překvapivé, že se některé vzdělané ženy aktivně zabývaly paracelsiánskou alchymií jak v jejích duchovně-filozofických, tak v medicínských aspektech, ačkoli rozsah tohoto zapojení se teprve začíná plně zkoumat. Debus poprvé upozornil na paracelsiánskou diskusi v Anglii a Francii a popsal paracelsiánství jako vyrůstající ze spojení středověkých alchymistických a novoplatónských myšlenek do obnovené tradice, v níž se příroda stala rozsáhlou chemickou laboratoří, zkoumatelnou prostřednictvím alchymie založené na modlitbě, představivosti a víře. Paracelsiánské myšlenky, ať už v Paracelsových vlastních spisech nebo v explikacích jiných autorů, se vyznačovaly okultní interpretací vesmíru, která nově zdůrazňovala chemii v medicíně, víru v pozorování přírody, opírání se o hermetickou, novoplatónskou a novopythagorejskou filozofii a umístění alchymie a chemie do širšího univerza teologie. Debusův výzkum se zaměřil na mužské veřejné osobnosti, většinou lékaře, kteří psali nebo překládali knihy. Pozdější badatelé zjistili široké rozšíření paracelsiánských myšlenek: Charles Webster například popsal stoupence alchymistické medicíny, kteří komentovali a popularizovali paracelsiánské myšlenky napříč protestantskou severní Evropou, což dokládá lidová literatura. Webster dále prokázal, že v Anglii byla do roku 1585 díla Paracelsa a jeho následovníků široce rozšířena a studována laiky i lékaři.

Součástí tohoto šíření byly i vzdělané ženy ve Francii a Anglii.Důkazy o zapojení žen do alchymie s paracelsiánskými vlivy lze nalézt dvěma způsoby: za prvé, alchymistické rukopisy spojené s ženami obsahují zmínky o Paracelsovi a knihy připisované Paracelsovi a paracelsiánům; za druhé, existují důkazy o přátelství a vztazích mezi alchymistkami a muži, kteří byli dříve označeni za klíčové profesionální paracelsiány ve Francii a Anglii.

Tyto případy ukazují vliv Josepha du Chesne, kterého Oswald Croll považoval za čestného přítele a významného hermetického lékaře. Naznačují také, že v Anglii a Francii se některé vzdělané ženy pohybovaly v kruzích mužů a žen, kteří četli, psali a experimentovali s alchymií, měli přístup k paracelsiánským znalostem z jiných částí Evropy, znali filozofickou, technickou a metaforickou alchymii a byli považováni za odborníky v této oblasti. Tyto případové studie navíc ukazují, že intelektuální profesionální paracelsiáni byli nakloněni účasti některých vzdělaných žen a umožnili některým ženám přístup k alchymistickým znalostem a spisům pocházejícím z jiných částí Evropy, včetně Itálie, Prahy, Francie, Anglie, Dánska a švýcarských kantonů.

Francouzsko-švýcarské alchymistky

Francouzsko/švýcarské alchymistky, o nichž je zde řeč, znaly Josepha du Chesne (pseudonym Quercetanuse nebo Oak Tree), předního zastánce chemické medicíny a klíčového účastníka paracelsiánské debaty ve Francii. Jeho chráněnec a přítel Theodore de Mayerne (1573-1655), který se v roce 1618 z velké části zasloužil o vydání prvního chemického lékopisu pro Londýnskou lékařskou kolej, shromáždil rukopisy těchto žen a o jejich alchymistické praxi. Jak du Chesne, tak de Mayerne byli hugenoti, kteří zažili vyhnanství z Francie ve švýcarských kantonech a v Německu, a oba se následně stali královskými lékaři francouzského krále Jindřicha IV. De Mayerne se stal také hlavním lékařem Jakuba I. v Anglii. Du Chesneova díla obsahují poetické kosmologie i obhajobu chemických léků.Du Chesneova dcera Jeanne du Port se před rokem 1604 provdala za ženevského magistra Pierra du Port, a anglický rukopisný překlad veršů z němčiny do angličtiny v Rosarium Philosophorum je opatřen poznámkou "Dcera pana de Chenis Quercitan." Rukopisy, které se nyní nacházejí v Kodani, Oxfordu, Paříži, Glasgow a Londýně, jsou různě spojovány s Josephem du Chesne a Quercetanovou dcerou, dále s Madame de la Martinville, la Docte Demoiselle de France a Neptis (což znamená vnučka nebo ženská potomkyně). Na jiném místě jsem tvrdil, že Quercetanova dcera (pravděpodobně Jeanne du Port) a Madame de la Martinville (nar. 1555) se znaly; Didier Khan určil, že tou druhou je Louise Robot, manželka Charlese le Fort. Khan ji považuje za du Chesneovu žačku a duchovní dceru.O osobní alchymistické praxi madame de la Martinville (doložené rukopisnými zmínkami z let 1589-1610) svědčí dva nepublikované dopisy, které napsala Quercetanovi a které se dochovaly v rukopise: Epistola Nobilissime (1609) a Discours Philosophical (1610). Popisovala v nich filosofické řemeslo výroby posvátné filosofické tinktury, které zřejmě umožňovalo vytvořit jak čtyřiadvacetikarátové zlato, tak léčivou tinkturu v tradici Kamene mudrců. Typické je, že pokud jde o paracelsovské šíření, výslovně odkazovala na Paracelsovo používání antimonu a jeho knihy Archidoxes a De Vita Longa vedle středověkých pramenů, jako je Specule oculto Arnolda Villy Novy a rozsáhlá alegorie.

Theodor de Mayerne zaznamenal metody od "M. Mlle" a schválené ženou Neptis, které jeho listiny připisují technické lékařské recepty na nemoci dospělých a dětí, kde zcela přízemním způsobem, vzdáleným představám o svaté filozofické tinktuře, navrhuje, že když děti nechtějí pít, je třeba dát lék do jídla, a když nechtějí jíst, dát ho do sirupu.Různé verze dopisů Quercetanovy dcery se dochovaly od roku 1600 až do poloviny 17. století. Všechny verze mají dvě části - teorii a praxi - a obsahují popis alchymistky, která provádí pokusy s cílem vytvořit tajný Kámen filozofů a změnit jiné materiály na filozofickou lunu a slunce (stříbro a zlato). Tato rozprava využívá myšlenky trojice těla, duše a ducha a scholastického pojetí rostlinné duše a neobsahuje paracelsiánské odkazy; spíše odkazuje na starší zdroje, jako je Morienova kniha a Turba Philosophorum.V písemnostech Theodora de Mayerne se nachází verze dopisů Quercetanovy dcery z doby kolem roku 1608, kde je jméno Neptis nahrazeno jménem Quercetanovy dcery a jméno Quercetanus je nahrazeno jménem Druid (jiný výraz pro dub). [i]

Tento a další recepty připisované Neptis a shromážděné de Mayernem sedí vedle výslovných paracelských odkazů: "[o]e[u]vre excellent pour la triade de Paracelse" a jinde marginální poznámka "[o]pus Guilielmi patris paracelsi", stejně jako odkaz na Druidovu knihu de Priscorum Philosophorum.

De Mayerneovy listiny odkazují na Neptisin dopis, pozorování a postupy.

Další prvky v těchto listinách naznačují okruh žen (Neptis, Druida a Haligraphia) a mužů (Starý Ženevan, Trogny, M de la Vallee a Camilles) ve Francii a Ženevě, kteří v rámci společného úsilí v alchymii a výměny informací přijímali pseudonymy.Opisování těchto rukopisů svědčí o ochotě zaznamenávat jména těchto žen, i když se to změnilo v pozdějším sedmnáctém století, kdy se anotace snažily diskreditovat ženské autorství.

Joseph du Chesne učinil pravý opak, když se snažil očistit jméno madame de la Martinville během soudního procesu, v němž byla obviněna z incestu.

Jeho vztahy se ženami byly poznamenány humanismem: jeho manželka Anne Trye (fl. 1566) byla vnučkou předního humanisty Guillauma Budé, který spolupracoval se svou ženou Roberte le Lyeur (1488-1540) na dílech klasických autorů, matematiky, přírodních věd a filozofie.

Je pozoruhodné, že myšlenka alchymistické spolupráce, přátelství a sympatií mezi mužem a ženou se objevuje i v Du Chesneových spisech. Objevuje se zde náznak šťastně ženatého muže, když popisuje hermafroditní přirozenost jako spojení muže a ženy ve smyslu "vzájemného přátelství a sympatie spojené v jedno".

Podobný pocit se objevuje v dopisech Quercetanovy dcery,[ii] kde je popsáno, že duše vstupuje do těla prostřednictvím ducha, který je "tak laskavě a přátelsky spojuje" v jednom těle.

Ženy z okolí du Chesneho těžily ze vzdělání včetně znalosti Paracelsových spisů a ze vstřícného, ochranitelského postoje k jejich zapojení do alchymie. Alchymistická práce těchto žen byla jistě zaznamenávána a shromažďována a šíření rukopisných kopií jejich dopisů (nyní v Kodani, Paříži, Oxfordu, Glasgow a Londýně) naznačuje, že záznamy o jejich alchymistických pokusech byly předávány po severní Evropě.

Anglické alchymistky

V anglickém prostředí vyrůstala lady Margaret Cliffordová, hraběnka z Cumberlandu (1560-1616), mezi protestanty s kontinentálními vazbami. Její velmi oblíbený otec, lord Francis Russell, byl jedním ze čtyř předních anglických protestantských mariánských exulantů, kteří hodně cestovali po Itálii a švýcarských kantonech, kde se setkávali s protestantskými teology a dalšími exulanty. Hned po svém návratu do Anglie za vlády královny Alžběty v roce 1558 byl autorem anglického překladu populárních Tajemství Alessia Piemontese, který obsahuje část o alchymii a metalurgii. Jeho nejmladší dcera Margaret byla vzdělána v anglickém jazyce, aby mohla široce číst: její dcera, lady Anne Cliffordová, zaznamenala, že její matka neznala žádné jiné jazyky. Jak poznamenává J. P. Gilson: "[V] anglickém jazyce bylo přeloženo jen málo hodnotných knih, ale ona je četla."V dospělosti znala lady Margaret paracelsiány a část alchymistického rukopisu pojmenovaného po ní (The Margaret Manuscript) obsahuje mnoho paracelsiánských odkazů. Důkazy o její alchymistické praxi pocházejí z několika zdrojů. Na Cliffordově Velkém obraze, namalovaném pro Markétinu dceru lady Annu, je lady Markéta se svou rodinou: na tomto hodně studovaném obraze je za lady Markétou "ručně psaná kniha alchymistických abstraktů o destilaci a vynikajících lécích" spolu se Žalmy a knihou stoické filozofie - a v její ruce je Bible.

Lady Anna napsala samostatnou zprávu, v níž se zmiňuje o matčině lásce k praktické a studijní alchymii, a dopis od lorda Willoughbyho [konec stránky 108] popisuje její odborné znalosti v oblasti alchymistických experimentů. A konečně jí byl v devatenáctém století připsán alchymistický rukopis The Margaret Manuscript, když byl objeven na hradě Skipton, kde žila.

V širším kontextu alchymie jednak investovala do hornictví, jednak obdržela četná literární věnování s použitím alchymistických metafor, která podporovala její duchovní čistotu a ctnost.

Edmund Spenser jí například věnoval Chvalozpěvy na Fowre, v nichž použil obraz vlití Ducha svatého jako nebeské rosy padající z nebe na zem a obraz ženské Sapience v její tajné nebeské pokladnici bohatství v její cudné zahradě.Anglický překladatel knihy Josepha du Chesne The Practice of Chymicall & Hermeticall Physicke (1605) nebyl lékař, ale farář, který rovněž přeložil Monas Johna Dee (1620). Zatímco předchozí paracelsiánské práce v Anglii nabízely recepty, Tymme učinil důležitý krok a uvedl paracelsiánskou kosmologii do Anglie překladem jednoho z nejdůležitějších teoretických děl du Chesnea. Byl také přítelem lady Margaret.

Když si v červenci 1590 vybrala Thomase Tymmeho k překladu zbožného díla - knihy Sacred Divinitie od Judleyho Fennera -, napsal na rukopis "Your lovinge friend T.T.", což naznačovalo vztah přesahující čistě profesionální vztah k mecenáši. Tymme napsal, že "Halchymie by měla mít souběh s antikou a s teologií", a Bruce Janacek tvrdí, že Tymme věřil, že alchymie ve spojení s teologií jsou způsoby, jak zabránit náboženskému rozkolu prostřednictvím jednoty.

Lady Margaret, známá svou zbožností a bohabojností, byla protestantka žijící mezi katolíky, jejíž oblíbená teta se znala s puritánským separatistou Robertem Brownem, který musel odejít z Anglie do Nizozemska a jehož následovníci později z Anglie a Leidenu byli na lodi Mayflower do Ameriky v roce 1620.Zatímco na Velkém obraze je zobrazena ručně psaná alchymistická kniha receptů za lady Markétou, dochovala se také ručně psaná rukopisná kniha alchymistických receptů katalogizovaná jako "Recepty lady Markéty, hraběnky z Cumberlandu" (zde označovaná jako Markétin rukopis), která s největší pravděpodobností patřila lady Markétě. Různé části byly napsány nebo opatřeny poznámkami v 90. letech 15. století nebo později, což odpovídá době, kdy lady Markéta praktikovala alchymii. Obsahuje mnoho paracelsiánských odkazů, explicitních nebo odvozených, na díla Paracelsa a paracelsiánů Isaaca Hollanda, Alexandra Suchtena, Blaise de Vignere, B. G. à Portu Aquitano, jakož i překlad Fioravantiho. Christopher Taylour, jehož iniciály a ruka jsou patrné na dvou delších a filosofičtějších traktátech, napsal v jiném rukopise adresovaném nejmenované urozené dámě (a lady Markéta je vhodným kandidátem), že jeho "mistrem" je paracelsián Heinrich Khunrath, který žil v Německu a švýcarských kantonech. V témže díle Taylour navíc ujišťoval urozenou dámu, že alchymie je duchovní praxe, svátost a forma konsubstanciace (Konsubstanciace je Lutherova nauka, že při Pánově večeři chléb a víno "existují současně" s Kristovým tělem a krví.).Sestavovatel Markétina Rukopisu prokázal rozsáhlou znalost paracelsiánských a středověkých odkazů, přičemž autora ponořeného do experimentování a obeznámeného s mnoha alchymistickými knihami často odkazujícího na Paracelsovy kvitance, filozofii, knihy a symboly. Zatímco autor četl "booke against Paracelsus" Roberta Tauladana, knihy posledně jmenovaného vřele doporučujeme: "jeho kniha otrav [vám] dobře pomůže, dobře ho sledujte, i když je velmi nejasný", "studujte a dobře si prostudujte Paracelsův Manuál a jeho Knihu o složení kovů" a přečtěte si "Paracelsus his Gradationes", "his Cementis", "his Archidoxis" a "De Natura Rerum". Sestavovatel vytvořil "littell written booke w[hi]ch doth interpreth and is a paraphrase philosopicall upon the said Book of Paracelsus his Vexationes the w[hi]ch will help you ... well to the perfecte understanding of Paracelsus."

Autor se pokouší Paracelsa vyložit čtenáři: když tedy Paracelsus mluví o "žaludku [End Page 110] Estricha - pštrosa", má na mysli aktivate (oživení) rtuti duchem antimonu a marsu.

"Lili" je "rtuť živá ze zlata" a "Electrum" je "čisté tělo Slunce".

Pisatel uvádí, že "posílením žaludku estricha ctností orla" měl Paracelsus na mysli, že vulgární rtuť je oživena zlatou kvintesencí, kterou někteří nazývají duchem vitriolu.

Je zde také odkaz na Paracelsovo kompendium Alexandra Suchtena a na paracelsiánského doktora Neandera, který psal autorovu bratrovi.Margaretin rukopis obsahuje zmínky o alchymistických receptech, které shromáždili nebo jejichž svědky byli Edward Dyer, Edward Kelly, jeho bratr Thomas a lord Peregrine Willoughby.

V roce 1582 Willoughby odcestoval s Thomasem Muffetem (jemuž se připisuje zásluha o zavedení paracelsiánství do Anglie) do Dánska, kde se setkal s královským lékařem a paracelsiánem Petrem Severinem.

Královna Alžběta poslala Willoughbyho jako staršího muže do Prahy s Edwardem Dyerem, aby prověřil tvrzení o transmutaci. Zdá se, že Willoughby také sledoval lady Margaret, jak provádí alchymistické pokusy, neboť ji obdivně popsal jako "vznešenou filosofující dámu", která dokáže oživit mrtvé kovy v tradici Herma, Šalamouna, Ripleyho a Kelleyho - z čehož vyplývá, že je ženským mágem.Dalším soudobým pravděpodobným příkladem Angličanky, která se zajímala o paracelsiánské myšlenky, byla lady Mary Herbertová (1561-1621), která ve Wiltonu vytvořila intelektuální centrum, jehož součástí byla i alchymistická laboratoř, kde podporoval svou chráněnkyni, paracelsián Thomas Mouffet. Podobnost kruhů, v nichž se lady Herbertová a lady Cliffordová pohybovaly, naznačuje i Mouffetův bratr Peter, který lady Margaret Cliffordové a její sestře věnoval náboženské dílo.

Závěr

Tyto případové studie popisují ženy v rodinách, jejichž členové zažili exil v Ženevě, kde paracelsiánské myšlenky vzkvétaly. Alchymistická praxe madame de la Martinville a Quercetanovy dcery se stala součástí proudu alchymistických dokumentů šířených po celé Evropě. Dílo madame de la Martinville je vysloveně paracelsiánské. Rukopis lady Margaret Cliffordové obsahuje recepty a paracelsiánské odkazy, které čerpají z pramenů v Anglii, Francii, Holandsku, Německu a střední Evropě.Tyto ženy aktivně používaly, sbíraly a zkoumaly paracelsiánské myšlenky a také se od nich učily nebo působily jako patroni paracelsiánských praktiků. Prováděly alchymistické pokusy s chemickými a duchovně-filozofickými aspekty a znaly paracelsiánské spisy. Konkrétní zjištěné případy lze označit za du Chesneovy stejně jako za paracelské, i když případ Mouffeta a lady Herbertové naznačuje širší paracelsiánský kontext. Tyto ženy zaujímají důležité místo v dějinách lékařské chemie i duchovní alchymie.

Qui dolorem ipsum quia dolor sit amet consectetur adipisci velit sed quia non numquam eius modi tempora incidunt ut labore et dolore magnam aliquam quaerat voluptatem ut enim ad minima veniam quis nostrum exercitationem ullam corporis suscipit laboriosam nisi ut aliquid ex ea commodi consequatur.

Dolores eos qui ratione voluptatem sequi nesciunt neque porro quisquam est qui dolorem ipsum quia dolor sit amet consectetur adipisci velit sed quia non numquam eius modi tempora incidunt ut labore et dolore magnam aliquam.

 Texty, které jsou zmíněny v tomto článku jsou k dispozici v PDF, nebo docx, dle domluvy na uvedeném kontaktu.

Jedná se o:

PRAXE MARIE PROROKYNĚ v alchymickém Umění.

LAPIS DE TRIBUS - Podle Marie Prorokyně pracoval například Cornelius de Winter, doba jeho Díla ze stříbra na zlato byla 3 – 4 dny.

KNIHA KLEOPATRY

MINERÁLNÍ LEPEK NEBO DVOJITÁ FILOZOFICKÁ RTUŤ, ANEB KRÁTKÁ A DLOUHÁ CESTA K ZÍSKÁNÍ UNIVERZÁLNÍ TINKTURY od DOROTHEA JULIANA WALLACHINOVÁ

PROCES LEONY CONSTANTIE

UNIVERSÁLNÍ PROCES ABATYŠE CLAIRAI

PRÁCE NEPTIS sdělená Quercetanovi

TEORIE A PRAXE O KAMENI MUDRCŮ popsané Quercetanovou dcerou

PROCES Quercetanovy dcery podle Philipa Poniy